Sardinie - historie
Nejstarší dějiny: Doklady lidské přítomnosti na ostrově Sardinie jsou z doby před přibližně 200 tisíci lety. Původní obyvatelé Sardové nebyli indoevropského původu, další vlna obyvatel přišla z východního Středomoří v 7. tisíciletí př. n. l. Ti se nejprve usadili na pobřeží, později začali obdělávat půdu i ve vnitrozemí. Věnovali se zemědělství i pastevectví. V době neolitu (6 000 – 2 500 př. n. l.) začali tito jeskynní lidé vyrábět první keramiku. V době eneolitu ve 3. tisíciletí př. n. l. již tito lidé znali měď a zanedlouho začali zpracovávat také bronz. Z doby mladšího neolitu se dochovaly hlavně menhiry a sošky bohyně – matky.
Éra nuragů: Kolem roku 1855 př. n. l. se na ostrově Sardinie objevují Nuragové, jejichž původ je ale dodnes nejasný. Byli to především pastevci, kteří po sobě zanechali hlavně památky v podobě megalitických staveb zvaných nuragy a bronzových malých sošek. Období mezi léty 1 200 – 900 př. n. l. je označována jako zlatá nuragská éra, kdy tato civilizace prožívala svůj největší rozvoj. Co jsou to nuragy...
Antika: V letech 1 100 – 1 000 př. n. l. se kolem Nora a Alghery usadili Féničané, kteří zde také později založili své osady. O 500 let později si ostrov Sardinie podmanili Kartaginci. Později se ostrov Sardinie několikrát pokusili dobýt Římané, což se jim nakonec podařilo v roce 227 př. n. l. V roce 212 n. l. obdrželi všichni obyvatelé Sardinie římské občanství.
Byzantinci, Saracéni: V letech 456 – 466 přepadli ostrov Sardinie Vandalové a ukončili tak římskou nadvládu. V roce 534 se pak Sardinie stala součástí Byzantské říše. Pak ale až do 11. století následovaly časté nájezdy Saracénů, kteří si postupně podmanili celé pobřeží a obyvatelstvo se stáhlo do vnitrozemí.
Judikáty: Kolem roku 815, kdy Sardinie nebyla pod ničí nadvládou, si Sardiňané začali budovat svou vlastní politiku a ekonomiku. Sardinie se rozdělila na 4 judikáty, což byla království, kde král zastával funkci i nejvyššího soudce. Králové byli zvoleni. V této době se také objevili první místní zákony a sardinský jazyk Toto období je obyvateli považováno za jedno za nejlepších v dějinách Sardinie. Po celou dobu byl na ostrov Sardinie vytvářen tlak ze strany Janova a Padovy. Když se v roce 1157 oženil panovník judikátu Torres s Katalánkou z rodiny Basů v Barceloně, dostala se Sardinie do katalánsko-aragonských mocenských zájmů. O století později však již sever ostrova Sardinie připadl Janovu, jih ostrova Sardinie bohatým pisánským rodinám a judikáty na ostrově Sardinie zanikly. Papež Bonifác VIII. Ve své bule z roku 1294 jmenoval Sardinským a Korsickým králem Jakuba II. Aragonského. Ostrov Sardinie byla přiřknuta Španělům jako papežské léno. Tím papež oslabil moc Janova a Pisy, ale zároveň tím podřídil Sardinii Aragoncům.
Aragonci: Jako potvrzení své nadvlády na ostrově Sardinie se v roce 1323 vylodil u sardinských břehů Alfons Aragonský, který stanovil jako oficiální jazyk katalánštinu. Proti nadvládě Aragonců se místní bouřili a po celém ostrově Sardinie propukaly rebelie a po povstání v roce 1354 byl ustaven parlament Sardinie, ve kterém byla zastoupena vysoká šlechta, duchovní a zástupci šesti největších měst. V roce 1383 převzala vládu v judikátu Arborea Eleonora z Arborey. Byla v čele odboje proti Aragoncům po celý svůj život. V roce 1392 zveřejnila první psaný Sardinský zemský zákoník- Carta de Loga. Tento zákoník platil až do roku 1827. Tato uctívaná královna zemřela při morové epidemii v letech 1402-1404. V roce 1409 byl judikát Arborea, poté co jeho vojska byla poražena u Sanluri, přeměněn na panství markýze z Oristana, Leonarda Alagona. Ten opět bojoval proti Aragoncům, ale v bitvě u Macomeru byl poražen a svůj život dožil v roce ve španělském vězení, kde roku 1478 zemřel.
Španělé: Při sňatku Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského došlo v roce 1479 ke spojení Aragonie a Kastilie, a Sardinie byla od této chvíle pod nadvládou Španělů. Především v letech 1509-1553 byla Sardinie sužována vpády pirátů, kteří vraždili a posílali do otroctví obyvatele měst. V 90. letech 16.století byla Sardinie postižena další morovou epidemií a až do roku 1950 bylo obyvatelstvo trýzněno malárií. Podle sčítání lidu, žilo na konci 17. století na ostrově Sardinie 270 000 obyvatel.
Savojská dynastie: Podle Utrechtského míru z roku 1713 byla Sardinie přičleněna k Rakousku, které však ihned vyměnil Sardinii za Sicílii a ostrov se stal součástí Piemontu s hlavním městem Turín. Roku 1718 se zrodilo Sardinsko-piemontské království, jemuž vládla Savojská dynastie. Nadvláda dynastie trvala až do roku 1861, kdy se Sardinie stala součástí Italského království. Na konci 18. století nahradila italština jako úřední jazyk španělštinu. V tomto období se množí revolty proti feudálům, které vyvrcholily velkou protipiemontskou vzpourou v Cagliari. Revolucionáři jsou však v roce 1795 uvězněni a veřejně popraveni. Roku 1803, kdy zde kotvil admirál Nelson, označil Sardinii za jeden z nejstrategičtějších bodů ve Středomoří. Savojský král František d´ Este navštívil v roce 1812 ostrov a později vydal knihu Popis Sardinie. V roce 1847 je Sardinie na vlastní žádost připojena k Piemontu.
Autonomní oblast Itálie: Král Vittorio Emanuele III. v roce 1946 abdikoval a podle referenda bylo zrušeno království a byla vyhlášena Italská republika. Ostrov Sardinie dostal status zvláštní autonomní oblasti a Sardinie se stala dvacátým italským regionem, kde žilo asi 1 276 023 obyvatel.
